Vzpomínám na doby minulé. Když jsem byl dítě ještě školou povinné, nemůžu říct, že by sport patřil mezi moje oblíbené činnosti. A mezi nejméně oblíbené patřilo běhání, především běh na 1500 metrů, to bylo to největší utrpení. Nikdy bych si nedokázal představit, že zrovna já bych mohl někdy začít běhat. A přece, stalo se... Jak k tomu došlo?
Možná jste četli můj článek o tom, jak jsem zhubl. Takže na úvod možná menší informace o tom, jak to vypadá nyní. Přibral jsem! Ale má to jedno velké ALE ☺! Díky Bohu za váhu, která dokáže měřit obsah tuku v těle. Tak vím, že pořád pozvolna ztrácím obsah tuku v těle a přitom přibírám na váze. Ano, to znamená přírůstek tzv. aktivní nebo chcete-li svalové hmoty. Takže, pokud čtete tento článek a chtěli byste snad zhubnout, berte v potaz, že váha není všechno a to platí především pro muže. Pokud hodláte sportovat a přitom hubnout nebo si nějakým způsobem hlídat váhu, investice do takové váhy, která obsah tuku měří, je absolutně nutný. Cenově to není taková hrůza, vejdete se někde kolem 1000,-.
Ovšem zpět k běhání. Když se bavím se svými známými, nejsou schopní pochopit, jak se může jít někdo dobrovolně trápit a huntovat si tělo. Proto to vezmu trochu zeširoka, spíš jako malý návod, jak vůbec začít běhat, jak z toho mít především radost a užívat si to.
Když jsem začal hubnout, měl jsem skoro 100Kg. Velmi dobře si vzpomínám, že stačilo vyjít pár desítek schodů nebo zrychlit při chůzi krok a okamžitě jsem se zadýchal (ještě že jsou ty doby pryč). Protože jsem věděl, že hubnout jen menším příjmem postavy je skok do pekel, člověk pak vypadá jako po rehabilitaci v Dachau, bylo jasné že bez sportu to prostě nepůjde. Kromě posilovaní jsem se tak vrhl na chození. Je velmi důležité nějakou sportovní aktivitu provozovat po delší dobu a pokud možno, několikrát týdně. Tedy moje začátky - chůze cca 4km denně, 4 až 5x v týdnu. Po nějaké době, nebojte poznáte sami na sobě, mi to prostě přestalo stačit. Našel jsem si novou trasu, daleko náročnější, s jedním velkým převýšením, dlouhou kolem 11km. Opět jsem ji absolvoval ve stejném režimu, tedy až 5x týdně. Začít běhat v této době by bylo utrpení. Bez radosti, bez požitku. Nevím, nevím, jestli bych vydržel...
Stále jsem ovšem neměl ani pomyšlení na to, že bych mohl začít běhat. Jenže se znova dostavil onen efekt nenaplnění. Zkrátka ujdete v hodně ostrém tempu 11km a máte pocit, že jste snad ani nikde nebyli. To byl první impuls k tomu, začít některé úseky běhat. Začátky byly i tak kruté a to už jsem měl něco nachozeno. Hlavně dechu se mi nedostávalo, stačilo si dát 500 metrů běhu a měl jsem dost. Překonal jsem to, jo vy budete muset taky, ale když budete mít už něco natrénováno, není to tak hrozné. Spíš jde o to, překonat počáteční nepříjemný pocit vysílení, rozhodně jsem se nijak netrápil. Po pár dnech jsem ten stejný úsek začal běhat i cestou zpět. A začal přidávat další. Postupně, každých pár dnů něco.
Výsledek?
Takto aktivně běhám asi 3 měsíce. Z trasy 11km tak uběhnu kolem 8km (stále cca 4x týdně), zbytek jsou úseky hodně do kopce nebo z kopce. To je přece jenom jiná liga, teda z kopce se běží nejsnáze, ale zase hodně trpí kolena, takže i to vynechávám. A užívám si to. Maximálně. Když je venku škaredě a nemůžu jít běhat, je to utrpení. Tedy přesně opak toho, co jsem pociťoval na začátku. Doktoři tedy opravdu nekecali. Během delšího sportovního výkonu se opravdu v mozku uvolňují endorfiny, tzv. hormony štěstí, a dodávají vám pocit radosti. Je to úchvatné, klusat si lesní cestou, pozorovat západ slunce a být přitom neuvěřitelně spokojený :o).
Otázečka na závěr...
Co myslíte, která část je na běhání nejhorší? Kdo tipuje, že konec, to že už je člověk unavenej a bez sil, tak je vedle, jak ta jedle. Nejhůř se mi běhá na začátku, než se mi prohřeje a prokrví tělo, a zvykne si na vyšší tepovou frekvenci. Úplně nejlepší to pak bývá kolem 2-6km, to to frčí jak po másle a závěr už buď vyklusám nebo naopak přepálím, podle momentální nálady.
