A je to tady zase. Srdcové šílenství k nám opět dorazilo a jako každý rok zčervená většina obchodů. Osobně je mi tenhle smyšlený svátek proti srsti, protože vymyšlen byl hlavně kvůli větším ziskům obchodníků, stejně jako třeba Halloween.
Asi proto, že se na mě sype Valentýn ze všech stran, vzpomněl jsem si na mou nejmilejší báseň. Hned je mi líp :-)
E.A.Poe - HavranOné noci, sláb a znaven, hlavu těžkou jako kámen,
Do prazvláštních starých spisů byl jsem zrovna ponořený.
O půlnoci chmurné, temné, náhle ťukot probere mne,
Zaklepání velmi jemné - těžkých dveří tiché chvění.
Povídám si: “Někdo přišel navštívit mne po setmění.
Návštěva - nic víc to není.”
Roční dobou této scény prosinec byl zablácený,
Onen čas, kdy žhavé uhlí stíny židlí v duchy změní.
Tolik jsem chtěl, ať už svítá - ať už v duši nepřemítám;
Nad knihami, které čítám, toužil jsem, ať skončí snění
O překrásné Leonoře, již tak v ráji zváti smějí -
Zde však pro ni jména není.
Ztichlý sedím u závěsu v dosud nepoznaném děsu,
Jejž to sukno způsobilo šustěním a šelestěním;
Srdce tluče, strach s ním hází, konejším se proto frází:
“Někdo přišel - někdo vchází, toť návštěva po setmění.
Je to tak - nic víc to není.”
Potom jsem však nabral síly, neváhal již ani chvíli
Pronést slova: “Pane, paní, prosím vás za odpuštění,
Na mne však již padlo spaní, vy jste přišli znenadání,
Vaše něžné zaklepání vypadalo jako snění -
Stěží znělo!” - vtom již dveře dokořán jsou otevřeny; -
Temnota, nic víc tam není.
Dlouho stojím jako němý, hrůzné věci zdají se mi,
Nevěřícně pozoruji divné, strašné noční dění;
Ticho do výšky se klene, ticho jako olověné,
Jenom slůvkem porušené: “Leonoro?”, šepot, chvění,
Já to šeptnul, teď zní zase: “Leonoro!”, šepot, chvění,
Ozvěna, nic víc to není.
Navracím se dovnitř bytu, v hrudi šlehá plamen citu,
A zas slyším zaklepání - již o něco hlasitěji.
Jsem si jist a nedivím se: “Je to na okenní římse,
Půjdu tam a přesvědčím se, hned naleznu vysvětlení -
Duše má nechť utiší se, záhada má vysvětlení-
Vítr jen, nic víc to není!”
Okno již je otevřeno, v něm dvé křídel rozestřeno-
Statný havran, dávný rytíř, vstoupil mezi okenice;
Nevyčkával ani chvíli; bez pozdravu míří k cíli,
Sedá si na mramor bílý, Palladiny světlé líce,
S výrazem, jenž patří králům, na ty sošné, božské líce
Used havran - a nic více.
Jeho vznosné vychování přimělo mne k pousmání,
“Ebenový ptáku,” říkám, “ač je krátká tvoje kštice,
Bídná sketa jistě nejsi; se svým přímým důstojenstvím
Odtamtud spíš přiletěl jsi, noční tmy kde zeje jícen -
Prozraď mi, jak zní tvé jméno tam, kde podsvětí má jícen!”
Havran řekl: “Nikdy více.”
Rozmlouvati se zvířetem, a tak jasně - můj ty světe!
Ta odpověď, to je pravda, málo smyslu měla sice,
Řečnění to bylo plané, přec však - komu se kdy stane,
Že ve chvíli požehnané pták mu vletí do světnice,
Pták či zvíře usadí se nade dveřmi do světnice
A má jméno “Nikdy více”?
Avšak, sedě na mramoru, havran ustal v rozhovoru,
Jako by chtěl celou duší za ta slova navždy skrýt se.
Žádný zvuk už nepronese, jeho peruť nepohne se,
Až pak můj dech poozve se: “Vztahy hasnou jako svíce -
I on zmizí za rozbřesku - naděje jsou jako svíce.”
Tu on řekl: “Nikdy více.”
Klid je pryč, já žasnu znova, jak jsou přesná jeho slova.
“Bezpochyby umí,” říkám, “jenom tuto chmurnou píseň.
Obestřen byl touto hudbou od pána, jenž, stíhán sudbou,
Tíživou a lítou sudbou, ztratil barvu ze své líce.
Naděje, že odpluje ten temný smutek z jeho líce
Není ‚Nikdy - nikdy více‘”.
Havranovo povídání stále svádí k pousmání,
Sedám si tak, abych viděl jeho i vstup do světnice;
Nořím hlavu do sametu, myšlenky mi víří v letu,
probírám tu divnou větu, havranovu hrůznou píseň,
Zlopověstný jeho zjev a podivínskou jeho píseň,
Ta dvě slova: “Nikdy více.”
Přes veškeré zanícení nemám slova k postižení
Bytosti, jež do srdce mi vpaluje své zřítelnice;
Hlavu, v níž se honí zmatky, převaluji tam a zpátky
Na polštáři z jemné látky, na nějž padá světlo svíce,
Ona však na modrý samet, na nějž padá světlo svíce
Neulehne - nikdy více!
Vzduch je těžký - předzvěst bouře, tu však cítím vonné kouře,
Serafové přicházejí, takřka v letu kráčejíce.
“Bídníku,” já vzkřik‘, “teď Boží balzám do rukou ti vloží,
Ztraceno jest, po čem toužíš, Leonory krásné líce,
Tak pij do dna, zapomeň na Leonory krásné líce!”
Havran řekl: “Nikdy více.”
“Proroku se strašnou mocí! - Ptáku, ďáble vševědoucí!
Ať tě seslal Pokušitel, či snad bouře, zmítajíc se,
Zahnala tě do pustiny, tam, kde domov nehostinný
Obývají hrůzné stíny - pověz, prosím převelice -
Jest útěcha v Gileádu? - volám, prosím převelice!”
Havran řekl: “Nikdy více.”
“Proroku se strašnou mocí! - Ptáku, ďáble vševědoucí!
Volám Nebe - volám Boha, jehož ctíme bez hranice -
Řekni duši plné bolu, myslící na Leonoru,
Zda v edenu budem spolu, políbím ty krásné líce,
Dívku z ráje, Leonoru, políbím na krásné líce…”
Havran řekl: “Nikdy více.”
“Končím s tebou, ptáku, běse,” křičím na něj, hněvaje se.
“Vrať se k bouři, tam, kde zeje noční průrva, pekel jícen!
Ani stopy ať tu není po tvém lživém navštívení,
Neruš moje osamění - ihned odleť ze světnice!
Vyrvi zoban z duše mé a ihned odleť ze světnice!”
Havran řekl: “Nikdy více.”
A ten havran černošedý stále sedí, stále sedí,
Ve svých drápech stále svírá Palladiny bílé líce;
Jeho pohled nitro plení, je to démon, propad‘ snění,
Jeho stíny v divném chvění plovou, na zem padajíce;
A má duše z těchto stínů, jež se chvějí, padajíce,
Nevystoupí - nikdy více!
